Zvyknout si na knížky Terryho Pratchetta trvá asi tak dvě knihy, pak je to ale návyk na celý život. Uvidíte Zeměplochu v celé své nádheře a zjistíte, jak je to v reálu s hrdiny a tady poznáte i kdo je Smrť.
Dvě knihy, které se točí hlavně okolo antropomorfní personifikace alias Smrti. Tady se mu říká Smrť, miluje černou barvu a když mluví, tak JEDINĚ VELKÝMI PÍSMENY. Což by mělo znamenat, že nepotřebuje mluvit, ale slyšíte ho.
Upozorňuji, že níže se bude psát o obsahu knížek, takže to jsou vlastně SPOILERY a pokud si zrovna tyhle knížky hodláte přečíst, tak dál nepokračujte.
Mort
Na začátku knihy se seznámíme s chlapcem Mortimerem (zkráceně Mort – což je krásná paralela ke smrti, protože to ve Francouzštině smrt znamená) z obyčejné farmářské rodiny. Mort je trochu černá ovce rodiny (dokonce ho babička naučila číst a to se „nenosí“) a v 16 letech se otec rozhode ho dát do učení. Jenže to vypadá, že ho nikdo nechce přijmout, až do okamžiku, kdy se objeví podivný cizinec v černém plášti na bílém koni. Když Mortovi nabídne práci, která vypadá vážně zajímavě, a když Mort zjistí, že kvůli tomu nemusí umřít, vydají se spolu vstříc budoucnosti. Což je dost ošidné, protože Smrť má na čas dost speciální názor, konkrétně na jeho relativitu.
U Smrtě doma se Mort postupně seznámí s Ysabell, která je Smrťovou adoptivní dcerou. Je jí oficiálně 16 let, ale když někde čas neplyne, tak je jí 16 už opravdu dlouho. Občas jí to trochu leze na mozek a má přehnaně tragicko-romantické představy o lásce. Zprvu je dost nesnesitelná, ale Mort je odolný. Mimo Ysabell tam žije i pomocník a kuchař Albert a ten je záhada sama. Nerudný stařík, který miluje rutinu své práce.
Mort se postupně učí řemeslu, hlavně tomu, že Smrť nikoho nezabíjí, pouze pomáhá lidem odejít tam, kam chtějí. Je v tom docela dost filosofie a pokud věříte v reinkarnaci, tak se prostě po smrti znovu narodíte. Pokud věříte, že po smrti přijdete do pekla, tak peklo pro vás existuje. Několikrát jsou okamžiky před, při, a po, smrti krásně popsány.
Při první samostatné práci ale Mort udělá chybu. Zabrání totiž vraždě mladé královny. Tím naruší celistvost historie a ta se hodlá prosadit i když se ji pokusil změnit. Výsledkem je, že jsou všichni přesvědčení, že princezna Keli je mrtvá a ona se vší silou snaží je přesvědčit, že to tak není. To přináší zajímavé situace ve kterých princezně začne pomáhat mladý kouzelník Dobrořez. Princezna i přes všechny problémy se svou existencí chystá korunovaci, ale čas a historická realita se okolo začínají stahovat a hodlají to vyřešit po svém.
Mort se Smrťovi nepřiznal a Smrť si myslí, že jeho práci zvládá dobře. Rozhodne se vzít si trochu volna. U toho hledá práci, zkouší tančit, rybaří a chce se spřátelit s lidmi. Dost mě pobavila scénka, kdy na úřadě práce úředník zjistí, že má podivnou kvalifikaci a že nic praktického neumí, tak se ho optá: „A nechtěl byste jít učit?“
Mezitím se situace zhoršuje a Mort hledá pomoc u mágů. Nejmocnějšího nakonec, ne bez jistých obtíží, objeví v Albertovi. Ten ale nechce nic podnikat, už 2000 let se svět obešel bez něj, tak proč to měnit. Postupně na Morta přechází víc a víc povinností Smrtě a on se nechtě vlastně Smrtěm stává, protože Smrť mezitím brigádničí v jedné hospodě a stává se víc lidským.
Na poslední chvíli, při obřadu korunovace princezny Keli dojde k chaotickým událostem, pokusu o další vraždu, pokusu o změnu toku času, pokusu o obětování slona, příjezdu Morta i Ysabel a hromadném odjezdu 4 osob na jednom koni přímo do Smrťova domova, kde čas neexistuje a nemůže tak Keli dostihnout.
Jenže tam už na ně čeká Smrť a Albert, který s pomocí ostatních mágů Smrtě povolal zpět. Vypadá to na tragický konec. Mort vyzve Smrtě na souboj a Ysabel se přizná, že Morta miluje. Souboj Morta a Smrtě mezi přesýpacími hodinami (každé hodiny jsou život nějakého člověka) zapřičiní mnoho smrtí. Nakonec Mort vyhraje, ale Smrtě ušetří. Jenže to je špatně a proto ho chce Smrť zabít. Proč to nakonec neudělá? Stačí na to jediná Mortova věta (jaká, to si najděte v té knížce, to už by spoilerování vážně bylo moc) a máme tu happy end.
Všechno končí svatbou, ale ne se zachráněnou princeznou. Mort si vezme kamarádku Ysabell a stanou se vévodou a vévodkyní ze Sto Helit. Princezna Keli se stane královnou a historie se uklidní a urovná.
Sekáč
Jak to se Zeměplochou dopadne když tak důležitá osoba (pardon antropomorfní personifikace) jako je Smrť dostane výpověď? Knížka má dvě dějové linie, jedna je o Smrťovi a jeho vyměřeném času na zemi, druhá převážně o starém mágovi Rumpálu Žičkovi, kterému se, vzhledem k Smrťově nepřítomnosti, nedaří umřít.
Linie o Smrťovi
Po zbavení funkce se Smrť stává člověkem, tedy převážně. Uvažováním i schopnostmi je dál Smrtěm, ale má vlastní přesýpací hodiny s pískem, které mu odměřují čas. Najde si práci na farmě u staré slečny Zahořalé a i když je podivný, o žních je každá ruka dobrá. Přijme jméno Vilém klika. Co na tom, že kosí obilí klásek po klásku. Je v práci s kosou tak dobrý a rychlý, že takové prkotiny mu nikdo nebude vyčítat.
Zjistí, že aby byl mezi lidmi oblíbený, nemůže být ve všem nejlepší. Testuje to v místní hospodě a stává se proslule nešikovným, ale o to oblíbenějším. Z jeho vlastností mu zůstalo i to, že děti a kočky ho vnímají reálně. Tak se pokusí spřátelit s malou holčičkou Sol, která v něm stále vidí „kostřivce“. Jenže vypukne požár a Sol v něm má umřít. Lidsky uvažující Smrť neváhá, vynese ji z požáru a rozdělí se s ní o svůj čas, aby mohla později žít.
Místní vynalézavý kovář sestavuje nový stroj, kombajn, který má vyřešit žně jednou pro vždy. Smrť ví, že s kombajnem přijde i jeho náhrada. Dosud se totiž žádný nový Smrť na Zeměploše neobjevil a lidé neumírají tak, jak by měli. Chystá se na souboj a brousí kosu tak, aby byla ostřejší než cokoliv jiného, aby byla nejostřejší. Pak si ale uvědomí marnost svého počínání – on přece již není Smrť, je Vilík Klika, člověk – a kosu odnese ke kováři, aby ji zničil.
K souboji i tak dojde a vše končí u auditorů (kteří původně Smrtě odvolali z funkce) a nejvyššího z božstev. Tam si trochu vysvětlují situaci a Smrť je nakonec uznán potřebným a je mu vrácena původní funkce na Zeměploše. Musí se ale vypořádat s tím, že za dobu jeho nepřítomnosti tak nějak vznikali i jiní Smrťové, protože byli potřeba. S většinou z nich splyne do jedné bytosti, ale nějak se nemůže dohodnout s krysím Smrtěm a ten zůstává i nadále samostatný.
Než se úplně vrátí ke své práci, musí si ještě zařídit nějaké věci, navštívit slečnu Zahořalou a vrátit se s ní do minulosti k její dávné lásce co kdysi zahynula v lavině, navštívit mága Rumpála aby ho konečně vyprovodil ze světa a nakonec si uzpůsobit svoje bydliště, které dosud postrádalo jinou barvu než černou. Od teď budou okolí i lány zlatých klasů, aby mu připomínaly Viléma Kliku.
Linie o Rumpálovi Žičkovi
Druhá linie knihy vyprávi o mágovi Rumpálovi. Když se mu ve věku 130 let nepodařilo umřít, vydá se zjistit, co za tím vězí a jak má tedy trávit čas. Potká se s lidodlakem Lupinem, upírskou dvojicí Nosfernetů, bubákem, který se bojí ukazovat lidem, se zombie Reginaldem Půlbotkou a mužským bánší, který neumí mluvit, a tak vše píše na papírky.
Společně vyhledají paní Bochánkovou a dozvědí se ptákovinu, že sněhová těžítka se mění v užitečné věci a umí dělat svoji vlastní magii. Tak se rozhodnou jít na Neviditelnou univerzitu (škola pro mágy) do knihovny, aby zjistili co nejvíc. Jde s nimi i dcera paní Bochánkové, vlkodlačice.
V knihovně musí překonat odpor knihovníka a sněhových těžítek. Dostanou se až na místo, kde jsou očarovaní mágové a společnými silami je z podivného transu dostanou. Místo se začne bortit a Rumpál nestihne utéct, naštěstí ho mágové a nemrtví zachrání a to divné místo, připomínající dnešní obchoďák, je kouzly zničeno.
Tím se vše vrátí do zaběhlých kolejí. Shodou okolností je to stejný čas, kdy Vilém Klika skončil svou kariéru co by pomocníka na farmě a lidé začínají zase normálně umírat. Tak jako i Rumpál Žička.
Tahle druhá linie je často zamotanější a člověk se musí oprostit od normálního myšlení, hledat v tom krásné alegorie současnosti (těžítko proměné v nákupní košík, aby mohlo krást knihy). Víc mě bavila část o Smrťovi, ale mágové a nemrtví na Zeměplochu také patří. Ocenila jsem to až později, po přečtení dalších knížek. K téhle jsem se pak ráda vrátila.
Knížky od Terryho Pratchetta patří k mým nejoblíbenějším. Jaké jsou, a kolik jich napsal, se můžete dočíst ve článku Pratchetovky – fantasy knížky plné humoru a ironie. Jednotlivé obsahy pak najdete taky. Třeba jeho první knížky jsou ve článku první 3 knihy ze série Zeměplocha.
