Zvíře v domě, to není pro mě. Tak by se dalo charakterizovat dění několika dnů až týdnů ve společnosti křečka.
Jak to všechno začalo
Každé (nebo alespoň většina) dítě usiluje odjakživa o povolení mít doma co nejvíce zvířat. Velrybu a krokodýla nevyjímaje. Po několika letech odpírání dosáhnou, a moje dosáhly, několika úspěchů: rybičky a andulka. Trvale se bráním nařčení z nenávisti ke zvířatům, protože nechci povolit psa. Při mé smůle by se u nás vyskytla nejméně doga.
Dobrá tedy, za skvělé chování a pomoc v domácnosti byl povolen křeček. Moje návrhy zakoupit džungarského, který je malinký a vydrží max 3 roky, byly okamžitě zavrženy při návštěvě zverimexu, kde se zalíbil klasicky zlaty křeček.
Hlavní dění
Musím říct, že to byl celkem mazlík a dostal jméno Rozárka. Jenže časem rostla. A když jí začalo původní akvárko, ve kterém bydlela, být malé (nízké) – projevovalo se to každodenním útěkem. Pořídila jsem tedy navrch pletivo. To Rozárka přijala nadšeně, celou noc trávila zavěšená hlavou dolů a snažila se pochopit mentalitu netopýrů. Tím se problém na čas vyřešil. Bohužel jen do té doby, než jedna z babiček přijela na návštěvu a za mé nepřítomnosti zakoupila pro Rozárku poschoďový domek.
Pěkná věcička a také praktická, to zjistila Rozárka hned první den, kdy ze střechy nového domku nadzvedla pletivo a utekla. Jenže tento první den nového útěku, byl také prvním ze 4 úplně volných dní. Nebyli jsme totiž doma.
Po návratu jsme nalezli Rozárku špinavou, vyhládlou a skoro polomrtvou v kyblíku v koupelně. Tehdy jsem netušila, že utekla sama a řádně jsem dětem vyčinila na téma trápení zvířátek. Rozárka se vzpamatovala rychle. Za 2 dny utekla znovu. Tentokrát jsem na to přišla hned a vyhlásila pátrání. Kdo máte, či jste někdy měli, křečka, víte, že za dne je skoro nemožné ho objevit. Nakonec jsem o půlnoci seděla na chodbě a naslouchala, ze kterého pokoje se ozvou podezřelé zvuky. Byla nahoře na ledničce.
Došlo mi, jak se z akvárka dostala a tak jsem nařídila zatížit pletivo sklenicemi se žrádlem. Děti mají někdy hlavu děravou a tak jsem Rozárku lovila další 3 noci znovu a znovu a znovu. Pokaždé v jiném pokoji a v jinou dobu. Nakonec mi ruply nervy a dojela jsem na chalupu pro staré akvárko velikosti malého bazénu a vážícího asi metrák. Rozárka byla s novým bytem nadmíru spokojená. Kdo by nebyl, z garsonky do zámku. Mohla se vyřádit na domečku, prolejzačce, velkém kolotoči (zakoupila také babička). A hlavně, akvárko bylo tak vysoké, že nebylo třeba pletiva.
Jenže, zvířátka, stejně jako děti, jsou velmi učenlivá. Jedné noci mi dcera přinesla Rozárku, že jí lezla pod peřinou a šimrala. V rozespalosti jsem ji uložila zpátky a říkala jsem si, že to už vážně přehání, když ji vyndává i v noci. Jenže ráno nebyl křeček v akváriu. Noční lov byl naštěstí nacvičený a tak jsme ji dohnali již ve 23:00 a byl klid.
Mělo mi to sepnout, ale nestalo se. Další noc mě něco příjemně šimralo pod bradou. Pohnula jsem se a dívala se z oka do očí Rozárce. Mrštně jsem po ní skočila, ale ona ještě mrštněji vyskočila do výšky, dopadla na mou hlavu a neuvěřitelnou rychlostí zmizela pod postelí.
Jak se dostávala ven? Sedla si na patrový domeček a jumpnula na okraj akvárka. Úctyhodný výkon na tak malého tvora, ale já v tu chvílí moc úcty necítila. Vztekle jsem se vrhla do pronásledování. Jenže jsem ji neobjevila ani po 45 minutách hledání ani po dalších 30 minutách naslouchání, u kterého jsem usínala. Tutově už byla někde na křeččím mejdanu.
Ráno jsem odešla do práce a křečkovi jsem přenechala k prohlídce celý byt. Už je dost velký a starý, aby pochopil, kde mu bude nejlíp. Večer se chystám na další lov.
Závěr a ponaučení
Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp a Rozárka se asi nasmála dost.
Jestli Rozárka nezmoudří, povolím dětem KOČKU.
Zábavné příběhy ze života mají své kouzlo, čtení ze šuplíku je prostě o našich životech. Zkuste pro zábavu třeba Křečkoviny, nebo rodinné boje o plyšového medvídka.
