Co všechno se může stát, když na chvíli zapomenete být rodičem? A jaké to má následky zejména pro vás – trvalé poškození sebevědomí a svědomí 🙂
Moje drahé a milované dítko bylo teď několik (11 dní) na táboře a já si užívala zaslouženého klidu domova a chodila jí přerovnávat plyšáky do pokoje. Na tábor jsem jí povolila jen jednoho do velikosti 10 cm, aby se vešel do kufru.
Návrat dítěte byl zapsán v kalendáři červenou fixou (a v google kalendáři bez barvy) na neděli v 16,30 hodin.
Takže jsem si hodlala naprosto skvěle užít víkend ve skalách – shodou okolností se zrovna konal festival horolezeckých filmů a byla tam spousta zábavy a našich přátel.
Bohužel mi v sobotu odpoledne došly hotové peníze – naprosto a úplně. Vzhledem k tomu, že stánky často preferují hotovost, nebyl problém skočit do auta a jet k nějakému bankomatu. Jenže přímo ve městě konání se toto moderní bankovní zařízení nevyskytovalo, nevyskytovalo se ani v dalším nejbližším městečku, což jsem zjistila dotazem na domorodce. Nezbylo, než se vydat dál. Cestou za hledáním jsem projížděla okolo místa, kde se dcera nacházela na táboře. Zapamatovala jsem si to, abych další den nebloudila a správně ji vyzvedla.
Bankomat jsem zdárně objevila. Vybrala jsem svých několik korun – potřebovala jsem 100 Kč na večerní představení, ale to mi bankomat nebyl schopen nabídnout, asi se mám víc rozšoupnout. Hodlala jsem vyrazit zpátky. Bylo skoro 19,00 hodin a od 20,00 začínal ten film o který jsem měla zájem.
Jenže mi zazvonil telefon a moje milovaná starší a menší sestra (mám ještě jednu ta je mladší a menší) mi sdělila, abych zavolala vedoucímu tábora a pro jistotu mi nadiktovala číslo. Lehce vyděšená, s představou co všechno za úrazy se mohlo stát, volám a zjišťuji (v několika málo vteřinách), že jsem krkavčí matka. Neboť vyzvednout dítě jsme měli ne v neděli, ale v sobotu, tedy DNES asi tak před 3 hodinami.
Nikdo z vás si ten pocit prostě nedovede představit – ani to nezkoušejte. Chyba v plánování? Kalendář jiného roku? Omluva prostě neexistuje. Dítě pláče, očekává rodiče, je zkroušené, podvedené, zrazené. Není o něj zájem, napadají ho ty nejčernější myšlenky. Rodič se cítí jako debil, protože tohle se prostě normálnímu člověku nestává.
Otočila jsem auto a vyrazila na adresu, kde bydlí vedoucí tábora (mezitím totiž všichni odjeli a i on potřeboval domů). Chvějící se rukou jsem zazvonila u dveří. Otevřely se a do náruče mi vlítnul malý špinavý číňánek, který nadšeně křičel mamíííííí. Byla to dcera, špinavá jak čuně, v čínském převleku a šťastná jak blecha (Večer jsem jí myla hlavu 3x a moc to nepomohlo). Vůbec jí nevadilo že jsem přišla pozdě, byla naprosto v pohodě, protože se mohla kouknout k vedoucímu domů.
Jsem za to ráda, protože jsem jí určitě nechtěla nijak ublížit. Mám sama u sebe velký rodičovský vroubek a ponaučení pro příště: Nespoléhejte na kalendář ve své hlavě a kontrolujte důležité datumy raději 2x.
Tyhle rodinné zkazky mají své kouzlo, čtení ze šuplíku je prostě o našich peripetiích. Zkuste pro zábavu třeba Křečkoviny, nebo boj o plyšového medvídka.
