Nejsem až tak milovnicí úklidu, ale mám na starosti domácnost plnou dětí a manžela. Občas to u nás vypadá jako po výbuchu a občas ne.
Na první pohled se mi uklízet daří, problém nastal postupem času uvnitř skříněk, poliček, šuplíků a jiných skrytých úložných prostor. O vlastním životě, který vede naše půda, raději ani neuvažuji.
Když jsem na netu opakovaně nacházela na nadšené články na téma úklid podle kondo (podle úklidové guru Marie Kondo – úklid podle konmari). Rozhodla jsem se tedy i já zkusit nějakou novou cestu. Nejdřív jsem přečetla články a nějaké diskuse a pak jsem se rozhodla přečíst tu knihu osobně. Právě proto, že ohlasy byly mnohdy rozporuplné.
Cesta ke knize o úklidu
Trochu o paní Marii Kondo, kdo jste to četli, klidně přeskočte, pro ostatní rychlý a krátký přehled. Je to taková malá Japonka, která je na fotkách oblečena zásadně v bílé barvě. Proslavila se prvně v Americe knihami a televizním seriálem o uklízení a filosofii, kterou to s sebou přináší. Uklízení podle Marie Kondo má vyčistit nejen naše okolí, ale hlavně naši mysl a život. Konmari uznává jednoduchost a neuznává skladování věcí. Máme si nechat jen věci, které nás dělají šťastnými. S ostatními se nemáme bát rozloučit. Na začátku nás čeká velký úklid, pak to musíme umět udržet a snažit se o to, aby se hromadění věcí neopakovalo. Úklid se má vést podle kategorií, ne podle místností. Myšlenky krásné a na pohled jednoduché.
V knížce pro mne bylo několik sporných věcí, které jsou možná pro mne nepřijatelné díky rozdílné filosofii, ale to by bylo na velkou diskusi a na jiný dlouhý článek. Zmíním třeba jen to, že paní Marie zredukovala svou knihovnu na 30 svazků, to je pro mne nemyslitelné, ale každý to prostě máme jinak.
A jak to tedy bylo u nás doma v praxi?
První věc, kterou z knížky velmi rychle pochopíte je, že je načase zredukovat kde co. Ideální je začít s oblečením. Taky že si máte vždy vzít za úkol jen jednu položku k úklidu. Oblečení, dokumenty (papíry), knihy či kosmetiku. Protože do oblečení se mi nechtělo, udělala jsem si nejdřív vlastní pokus na pěti šuplících v obýváku. Jak to tak bývá, postupně se v nich nashromáždil totální „bordel“ z dob dávno i nedávno minulých. Prostě obvykle se věc „uklidila“ právě sem.
Než jsem si sedla k šuplíkům, připravila jsem si krabici na věci na vyhození, krabici na věci co zůstanou v šuplících, krabici na věci, které patří někam úplně jinam, ale nejsou k vyhození. Po prvních 20 minutách jsem zjistila, že vyhazování není tak obtížné, jak jsem si původně myslela. Sice jsem se s každou věcí osobně neloučila (to je doporučení Marie Kondo) a neděkovala jí za dosavadní službu, ale to bych u šuplíků strávila týden. Já si stanovila, že mi na to odpoledne musí stačit.
Vyhazování šlo docela obstojně, než si toho všiml manžel a děti. Po krátké vysvětlivce o co jde, se začali obávat o osud svých oblíbených zbytečností a jali se prohrabávat krabici, vytahovat věci a zdůvodňovat, proč to nemám vyhazovat. Chvíli jsem odolávala myšlence, že to nechám být a večer to stejně posbírám a potají vyhodím. To by ale nebylo správné. Přerušila jsem tedy akci, upekla bábovku a společně jsme si vysvětlili, že takových šuplíků a skříní máme v domě opravdu hodně a když s tím nic neuděláme, tak se sem prostě nevejdeme. Každému členu rodiny jsem povolila vybrat si pár věcí, které si chtějí nechat. Ty museli přemístit do svého pokoje a tam uložit.
Kupodivu pak při výběru zjišťovali, že tu mušli z dovolené, teploměr s pelikánem, ani přívěsek na klíče nepotřebuje nikdo z nich. Oddechla jsem si a pokračovala.
Večer byly šuplíky uklizené, vytřené a znovu naplněné. Tedy tři z nich jsou určené pro původní věci a jsou teď poloprázdné, dva zůstaly zcela prázdné a přidělila jsem je dětem na učení, které se v různých částech domu vyskytovalo bez systému s odůvodněním, že na to není jinde místo.
Aby bylo dodrženo správnější „vyhazování“, probrali jsme krabici. Co šlo, jsme rozdělili do tříděného odpadu a následně odnosili do správných popelnic.
Jak úklid domu podle Marie Kondó dopadl?
Měla jsem velkou radost, protože první krok se mi podařil skvěle. Další týden jsme podobným způsobem uklidili i další šuplíky v jednotlivých pokojích.
Pak jsem se rozhodla kousnout do kyselého jablka. Vrhla jsem se na oblečení. Zvolila jsem malou únikovou cestu, vyčlenila si jednu krabici na „citovky“. Ostatní oblečení jsem nemilosrdně vyhazovala. Opakovala si, že nám to už není (ztloustli jsme nebo vyrostli), neměli jsme to na sobě víc jak rok, je to roztrhané a spravovat to nikdo nebude…..
Původně jsem neměla pocit, že máme oblečení moc. Ale když jsem to vytahala všechno na zem do jednoho pokoje, tak se tam nedalo chodit. A protože se mají vzít opravdu všechny věci, donesla jsem z půdy i krabice s oblečením na zimu, na léto, na někdy. Najednou bych klidně mohla mít o 3 děti víc a možná i víc manželů. Ke třídění jsem tentokrát nikoho moc nepustila. Občas jsem neměla jistotu co to je. Tak jsem rovnou zašla za tím, koho se hadřík týkal a společně jsme vyřešili dilema nechat být či nenechat být.
Abych nevypadala za drsňačku, nejtěžší je vyhodit třeba s plesové šaty. Nebo s mikinu, co se mnou prožila několik let. Ano, můžu si něco nechat na chození „na zahradu“, ale ne 4 mikiny, 3 bundy ani čtvery boty. Člověk u toho musí často zapínat zdravý rozum a nesmí se nechat přemoci sentimentem a romantikou. Do charitativního kontejneru jsem jela 3x, část věci jsem vyřadila pro jinou charitu a část pro bazar, kam jsem i dříve věci dávala.
Po vytřídění šlo o to věci smysluplně narovnat zpátky do skříní. Vzdala jsem se myšlenky paní Kondo rovnat věci jinak, než jsme zvyklí, ona je totiž rovná svisle. Je to asi logické a přehledné, ale já na to nemám nábytek, i když Ikea už hodně takových věcí nabízí.
Skříně jsou teď docela volné a věci, které jsem dříve cpala do krabic a na půdu, se tam také vešly. Všechno je přehledné a pěkné, pocit uspokojení se rozhodně dostavil.
Zdaleka nejsem u konce s uklízením. Čeká mne knihovna a taky kuchyně, toho se opravdu obávám, tam je hodně „citovek“. Ale protože se s Marií Kondo neshodneme v některých jejích názorech, asi nebudu tak striktní. Já prostě historii rodiny a jejich předků považuji za důležitou a servis po babičce nevyhodím, i kdyby měl na půdě ležet na věky věků.
Přesto je to zajímavý přístup a i když se asi zásadně lišíme filosofií českého a japonského úklidu, můžeme si v tom všichni něco najít.
Moje závěry:
- Nebát se posunout dál a vyhodit i věci, které nejsou roztrhané nebo porouchané.
- Nezakládat krabice „mohlo by se někdy hodit“.
- Zkusit po radikálním úklidu nějakou dobu nehromadit věci znovu.
- Zkusit si víc vážit věcí, když jich mám teď míň.
- Nemusím uklízet, když nemám nepořádek, taky to cítíte jako sci-fi?
S úklidem to mám trochu jako s hubnutím, ráda bych měla perfektní postavu (domov), ale nemám dost vůle vydržet cvičit (uklízet) nebo upravit stravu (naučit to konečně děti a manžela). Tak uvidíme, jak dopadne tento můj další pokus, držím si palce, držte mi je i vy.
O úklidu a jak se z něj nezbláznit tu máme ještě jedno počteníčko, tak jestli vás zajímá, najdete ho tady.
